Portillo 14.9.

Včera jsem zase nebyla ve škole, protože mi kamarád nabídl, že mohu jít lyžovat. O lyžování v Portillu jsem snila celé prázdniny, a prosila jsem rodiče. Však jo sliby byly. Tuto nabídku jsem nemohla zahodit. Byla to rychlá akce a taky to tak wypadalo :D. V neděli večer pár telefonátu, pár lidem a mamka mi to přikyvla. Jelikož jsem si pro tuto příležitost nic moc nepřivezla, rodiče mi půjčili oteplováky, bundu a rukavice. Jídlo jsem taky brala sebou, a tak zabralo většinu mého batohu. Šla jsem spát s tím, že mám být připravená mezi 5:30-7:30, prostě být na telefonu. Naštěstí mne v noci vzbudil telefonát, že mám být připravena v 7:00. Měla jsem vše připraveno, ráno jsem vstala 6:20, připravila jsem svačiny s mamkou, posnídala a za 5 sedm napsala zprávu, že jsem hotová a jak to vypadá. Odezva byla, že chlápek který nás měl odvézt se neodzývá, ale že máme hodně času, protože jsem měla být v 9:00 v hotelu pro vyzvednutí skipasu a výbavy. Lehla jsem si do postele a čekala, co se bude dít. Má rodina mezi tím už odjela do školy a práce. Zůstala jsem doma sama se služkou a čekala na zprávu. Asi 7:30 mi volala mamka, že mám jít ven, protože Pancho už jede. Celkem natěšena jsem se oblékla a vyrazila ven. Nana mi otevřela bránu ze zahrady, ale tu hlavní už zapomněla a mé zvonění bylo ignorováno. Ven jsem se dostala, až když někdo vyjížděl pryč. Sedla jsem si na patník a čekala. Všichni se na mě dost divně dívali, dokonce se mne ptali, jestli jsem v pořádku.  Po necelé hodině psaní blogu a odhanění pouličních psů konečně přijeli a mohli jsme vyrazit.
Cesta byla dost dlouhá, ale pro mne příjemná, protože to z okna vypadalo hodně krásně a zajímavě. Posledních 10km byly serpentiny a mezi nima se už někdy proplétaly sjezdovky. Dojeli jsme k hotelu, odkud byl vidět areál. Byla jsem hrozně šťastná, že už jsme konečně tady. V hotelu jsme našli instruktora Nano Perez, kterého jsme znali díky šefkuchaře v restauraci v Los Andes a ten nám pomohl. Dostala jsem skipas a vybavení zcelá zdarma a k tomu byli všichni unešení z toho, že jsem z Česka. Já byla připravena hned, ale celkem jsem čekala. 

Asi 10:20 jsme se dostali na svah. A teď přišlo to "nepříjemné" překvapení: Aniaa, I need help. Chtěl trochu potrénovat, ok potrénovali jsme. Cestu k vleku zvladl po zadku, ale na lanovku ho nepustili. Musela jsem sama až uplně nahoru. Trochu jsem polyžovala, zazávodila v brankách, ale taky pokecala s jednou paní na lanovce. Nevím jak se jmenovala, ale chodila na british school, tak to byla pro mne trochu spása, protože z toho ticha jsem už točila i monolog-videa! :D U vystupní stanice lanovky jsem zahlédla lišku, neměla vůbec strach a nechala se fotit, dokonce mi pózovala. Našla jsem Pancha a šli jsme na druhou stranu střediska. Samozdřejmě jsme museli dát pauzu, protože byl celý otřískaný. Opět jsem ho nechala na menším svahu a vydala jsem se za dobrodružstvím. Nahoře jsem následovala většinu (asi 5 lidí) a dostala jsem se přímo k trase, kde trénovala reprezentace USA!!
Chvíli jsem se dívala, a pak nas pustili k přejezdu. Byl to úžasný pocit a celý sjezd jsem si hodně užila. Málokdo může zažít ten pocit, když jezdí mezi vojáky, reprezentanty USA a zachranářskými psy. Aby jsme nezapomněli, že jsme v Chile, tak byla u každé stanice lanovky vlajka! Sice jsem byla dost maskovaná, ale nějakým zázrakem všichni věděli, že jsem cizinka. Vlekaři mi mávali, cizí lidé na lanovce se mě ptali odkud jsem a servismani by pro mě odělali první-poslední! Celkem unavení jsme zašli na oběd, z domu jsem měla připravené hambáče a čokoladové mléko. Pancho mě napálil, a tak jsem měla místo ketchupu čili omáčku, alespoň jsem se pořádně zahřála. :D Šli jsme zase jezdit, nevím proč, ale pořád se mne ptal, jestli zvládne sjet tuto sjezdovku nebo tamtu, to by měl vědět on! :) Unavení jsme odevzdali vybavení. Pak jsem zjistila, že odvoz domů nemáme zajištěn. Autobusy nejely, tak jsme šli stopovat. Super by to bylo, kdyby za tu půl hodinu mrznutí u silnice, přejelo více než 4 auta. :D Zjistili jsme, že asi budem zase potřebovat pomoc kámoše na telefonu. Je na cestě už jen počkat 2h. Po sněhové bitvě, tančení cuecy a vymrznutí, jsme se opět vydali do hotelu. Bylo to dlouhé čekání, které jsem si zkrátila psaním blogu a informovaním rodičů. Po nějaké době jsme se dozvěděli, že nastal problém. Jediná cesta do Portilla je uzavřená. Nějak se to usmlouvalo a projelo se kolem zátarasu policie bez větších problemů. V noci a ve tmě kolem 21 hodin jsem konečně dorazila domů, ale kdo může říct, že byl v Andách na lyžich?! Byl to pro mne úžasný den, i když ne všechno šlo hladce a neměli jsme nejlepší počasí (sněžilo), ale lyžování prostě zbožňuji!